Syn lezl dceři na postel a jí se to nelíbilo. Slyším, jak se hádají a jdu za nimi.
V tu chvíli jsem byla naštvaná a v první okamžik nezareagovala tak, jak bych chtěla, takže jsem na malého dost důrazně se zvýšeným hlasem štěkla: ,,Nelez tam sakra! Slyšíš ségru? Nechce, abys tam lezl!” Dcera v tu chvíli zaujala stejný postoj jako já a říká mu tím samým tónem: ,,Jo, nelez tam!”
Zarazím se. Koukám na ni. Na její postoj těla. Na její tón hlasu. Je jako moje kopie.
Rozhoduji se pro rychlý malý experiment.
Snižuji tón hlasu a mírněji opakuji: ,,Nelez tam ségře, když si to nepřeje.”
Dcera okamžitě reaguje stejně jako já – o dost mírněji, než předtím, říká: ,,Nechci, abys mi lezl do postele.”
Zkouším to posunout ještě dál, dřepnu si, abych byla v jejich úrovni očí a už klidným hlasem a s úsměvem se ptám: ,,Zkuste se se ségrou nějak domluvit, ano?”
Syn přikývne a já čekám, jak zareaguje dcera. Ta si kleká na kolena a říká s přátelským tónem: ,,Mám tam ustlaný, víš? Nechci to mít rozvrtaný,” a usmívá se na brášky.
Celá událost trvala asi tři minuty. Během takhle krátké doby se ze vzteklé reakce stala klidná domluva. Jen na základě mojí změny tónu hlasu, výrazu obličeje, postoje těla a přístupu k celé situaci.
Upřímně mě někdy až děsí, jak velký vliv na děti máme.
Nemá nám to ale ukázat, že jediným řešením je být perfektní. Nikdo není. Ani já, ani vy. A pouhá snaha o dokonalost vede k frustraci ze selhání.
Co je ale za mě důležité, je uvědomit si, že reakce dítěte jsou jen odrazem nás samotných. Ač to někdy vidíme neradi a ten pohled do zrcadla není příjemný. Pořád je to náš odraz.
A tak na to mysleme, až příště budeme přemýšlet, jestli se jít dítěti omluvit, když jsme na něj křičeli, nebo jestli je to zbytečné.
Lektorka efektivního rodičovství s akreditací MPSV a zakladatelka projektu Vědomá výchova.
Pomáhám rodičům najít cestu k dětem i k sobě pomocí vzájemného respektu a komunikace.
Celý můj příběh si můžete přečíst zde.