Včera jsem měla náročné odpoledne a tak jsem byla večer dost unavená. Děti šly hodně pozdě spát, já už jsem si chtěla lehnout a chvíli si číst, ale z pokojíčku se ozývalo samé : ,,Mami, žízeň. … Mami, bubáci. … Mami čůrat. …”
Byla jsem natolik naštvaná, že jsem na ně po nějaké době začala křičet, ať už konečně spí, že už toho mám dost.
Ten den jsme kvůli tomu ukončili křikem, všichni nešťastní. Přitom ta situace nebyla zase tak výjimečná. Často vymýšlý kde co, než usnou.
Nemohly za to. Byl to jen můj problém. Moje únava a moje představa, že děti hned usnou a já budu mít chvíli pro sebe, než taky odpadnu.
Konečně usínají a mě ta scéna mrzí. Vím ale, že je zbytečné si něco vyčítat. Všichni jsme jen lidi, kteří někdy nemají svůj den a nedaří se jim. A děti musí vědět, že nejsme dokonalí a máme své mouchy. Aby si i ony mohly připustit a přijmout své slabé stránky.
Ráno se dcera probudila, přišla za mnou a povídá: ,,Mrzí mě, že jsme tě včera naštvaly.”
Beru ji k sobě na klín a říkám: ,,Nenaštvaly jste mě, vy jste za to nemohly. To já jsem byla unavená a v tu chvíli jsem to neuměla vyřešit jinak. Omlouvám se, mám tě ráda.”
Syn se probouzí a i když se teprve učí dávat slova do vět a neřekne mi to, co dcera, jdu za ním, vracím se ke včerejšímu večeru, omlouvám se a také mu vysvětluji, proč se to stalo.
Pro někoho zbytečnost. Někdo by se k tomu už nevracel, neomlouval se, nevysvětloval. Pro mě velice důležitá část celé situace.
Pokud chci, aby se děti uměly omluvit, omlouvám se já jim. Pokud chci, aby děti uměly přijmout zodpovědnost za své chování a neshazovat vinu na jiné, přijímám ji i já. Pokud chci, aby uměly pojmenovat své emoce a zdůvodnit své chování, vysvětluji i já jim, jak se cítím a proč tak jednám.
Lektorka efektivního rodičovství s akreditací MPSV a zakladatelka projektu Vědomá výchova.
Pomáhám rodičům najít cestu k dětem i k sobě pomocí vzájemného respektu a komunikace.
Celý můj příběh si můžete přečíst zde.
Moc děkuju za tato inspirativní zamyšlení. U nás v rodině se nikdy za nic neomlouvalo, nemluvě o uznávání emocí dětí atd.atd. Vše se teď musím pracně a bolestivě učit se svou první dcerou. A když jsem se přistihla jak křičím na své dvouměsíční miminko, tak jsem si fakt uvědomila že je mnohé špatně a pracuji na tom. Stojí mě to ohromné množství energie a práce na sobě sama, ale vidina, že má dcera bude umět komunikovat své potřeby, zpracovávat bezpečně své emoce, omlouvat se za své chyby a že spolu budeme mít hezký vztah plný podpory a lásky, mi dodává sílu.